Zřícenina hradu Okoř

  • Zřícenina hradu Okoř

    Zřícenina hradu Okoř se nachází ve stejnojmenné obci vzdálené asi 15 km od Prahy. Stojí na kopci, který obtéká Zákolanský potok. Na hradě a na přilehlé louce pod hradem se každoročně pořádají hudební festivaly a historické dobové akce.

    Výstavbu hradu podnítil pražský boháč František Rokycanský. Ten si také od r. 1360 přidává za jméno přídomek „z Okoře“. Gotický hrad ohromoval své okolí svou velikostí a působil vskutku impozantně. Dominantou hradu byla věž, postavená na nejvyšším bodu kopce. Charakter hradu však nebyl význačný. Nestál ani v příliš strategické poloze, ani nefungoval jako správní centrum nějakého většího celku. Po smrti Františka Rokycanského hrad získali jeho synové a postupem let se zde vystřídala řada majitelů, jejich působení nemělo nějaký větší historický význam. Roku 1416 se hrad dostává do rukou Ludvíka z Florencie, který byl zapáleným katolíkem žijícím v Praze a na hrad utekl během husitské revoluce. Husitské vojsko však hrad dobylo r. 1421. Po konci husitských válek hrad získává syn Ludvíka z Florencie, Jan. Koncem 15. století dochází na hradu k velkým stavebním změnám, byl postaven tzv. dolní hrad, vystavěly se zde hospodářské budovy a dvě nové hradní brány. Od začátku 16. století se zde opět vystřídala řada majitelů. Významnějším z nich byl Jiří Bořita z Martinic, který středověký hrad přestavěl v renesanční zámek. V 18. století začíná hrad chátrat a to až do zač. 20. století. Od r. 1921 zříceninu hradu vlastní stát.

    Hrad Okoř byl svého času jedna z nejnáročnějších staveb pražských bohatších vrstev. Bohatí patriciové se výstavbou honosných sídel chtěli přiblížit šlechtě a ve 14. století začínají budovat svá honosná sídla. Okoř je jedno z největších a nejhonosnějších sídel tohoto druhu. Zřícenina hradu je skutečně nádherná, působí snad trochu strašidelným dojmem, což už tak u zřícenin bývá. Když už si na Okoř uděláte výlet, navštívíte též i vnitřek hradu.

    Informace o otevírací době a cenách vstupného najdete tady.

    Autor článku a fotografií: M. Kučerová

    Okoř Okoř