• Pobaltí

    Estonsko, Lotyšsko a Litva, jsou tři malé evropské zemičky, kterým se podařilo politické i hospodářské dopady poměrně nedávné sovětské minulosti slušně setřást a obracejí se na západ vstříc světlým zítřkům. Jejich ekonomika patří mezi ty nejrychleji se rozvíjející ekonomiky Evropy (dokonce se pro ně objevil název „pobaltští tygři“), jsou členy EU i NATO a hospodářsky i politicky jsou poměrně stabilními evropskými zeměmi. Ale víc než padesát let sovětské nadvlády se jen tak smazat nedá a dodnes tak zemi trápí pozůstatky ekologických i sociálních škod napáchaným dlouhou nadvládou sovětského režimu a všechny je čeká ještě dlouhá cesta, aby se vyrovnaly fungujícím evropským zemím. Vztahy s Ruskem jsou ale stále napjaté, v Lotyšsku i Estonsku žijí početné ruské menšiny a panují tak obavy, aby se i tady neopakovaly separatistické sklony obdobné situaci na ukrajinském Krymu. Krom toho jsou vztahy pobaltských zemí s Ruskem stále napjaté kvůli půtkám ohledně společných hranic, které přetrvávají z dob druhé světové války. Životní úroveň obyvatelstva je ale slušná, funguje dopravní spojení, ve větších městech se domluvíte anglicky. Bohužel nízké ceny už jsou minulostí. Stále tu ale existují obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými, což je jeden z hlavních rozvojových cílů všech pobaltských zemí do dalších let. Ve všech zemích také klesá porodnost, baltští muži se dožívají pouze 66 let, průměrný Evropan pak 75 let.

    Počasí je obdobné jako u nás, letní teploty se pohybují kolem 22 °C, ale počasí je poměrně nestálé a vrtošivé. Měnou je euro. Bankomatů ve velkých městech najdete nespočet, stejně tak lze bez problémů platit kartou v hotelech, restauracích i obchodech. Časové pásmo je GMT +2, tudíž je tu o hodinu víc než Česku jak v letním, tak v zimním čase. Bezpečnost v Estonsku je na míře odpovídají zbytku civilizované Evropy.

    Pobaltské země jsou dnes zatím stále ještě objevovanou destinací, co se cestovního ruchu týká, jelikož mnoho turistů dosud ještě neobjevilo jejich krásy. Je to obrovskou výhodou pro ty cestovatele, kteří nesnášejí davy turistů ve vyhlášených evropských turistických destinacích. A vězte, že Pobaltí nabízí zajímavých míst celou škálu, jen o nich dosud ví málokdo. Doporučujeme procestovat všechny pobaltské země najednou, nebo je spojit s výletem do západní části Ruska nebo do Skandinávie.

    Litevci a Lotyši jsou z etnického hlediska příbuznými národy, Estonci mají blíž i po jazykové stránce víc k Finsku než k baltským sousedům. Z historického hlediska toho ale naopak Estonci mají víc společného s Lotyšskem než s Litvou. Litva totiž byla od 14. do 16. století mocným samostatným státem, zatímco Lotyšsko už Estonsko byla už od 13. až do 20. století pod různou cizí nadvládou. Společnou historii mají od konce 18. století, kdy celý region ovládlo Rusko. Všechno zajímavé se o dějinách baltského regionu dočtete níže. U některé starší generace dodnes přetrvává pocit, že ve starých dobách bylo lépe. Etnická identita je dodnes ožehavou otázkou. Migrace dělníků z Ruska i z jiných pobaltských zemí za dob komunismu změnila národní složení v Lotyšsku i Estonsku, kdy Lotyši a Estonci mají jen nemalou početní převahu nad Rusy. V největších lotyšských městech mají dokonce Rusové drtivou většinu. Nesnášenlivost mezi místními a Rusy je tak neustálá a poměrně silná. Kromě Rusů jsou dalšími menšinami v Pobaltí Němci, Poláci i přistěhovalci z jiných bývalých sovětských republik.

    Před příchodem křesťanství se ve všech baltských zemích těšilo vážnosti pohanství a jeho uctívání přírodních sil. Tento vliv je tu dodnes patrný. Prvním křesťanským misionářem v Pobaltí byl v 10. století český biskup a světec Vojtěch. Vzhledem k tomu, že se ocitl v oblasti zasvěcené pohanským bohům, nemohlo následovat nic jiného, než jeho smrt. A tak pohanství vládlo dál až do 12. století. Litevci a Lotyši považovali nebe za vrchol hory, kde pobývali i členové božstva. V Litvě se pohanství udrželo z celé Evropy nejdéle, a to až do konce 14. století a ta je dnes nejzbožnější zemí v celém regionu. Lotyšsko a Estonsko se hlásí v největší míře k luteránství, ale spíš jen tak sporadicky, jelikož náboženství prožívá jen asi 7% obyvatel.

    Co ještě s obyvatelstvem souvisí, je zdejší úžasná a dochovaná tradiční lidová slovesnost a tvorba. A je úžasné, že se těmto zemím podařilo tyto tradice uchovat i přes několikasetletou nadvládu různých evropských mocností. Všechno je inspirováno životem na venkově, krajinou, rodinným životem i koloběhem ročních období. Sbírka tímto inspirovaných bájí, pověstí a tvorby je považována za největší na světě. Tradice lidové hudby je v Pobaltí stále živá a je věnována péče o její uchování, načež se koná nespočet tradičních festivalů lidových tanců a písní. Budete-li mít příležitost, zúčastněte se některé z těchto akcí. Větší pohled do duše pobaltských národů nezažijete.

    Tradičními suvenýry z baltských zemí jsou pak místní rukodělné výrobky, z nichž těmi nejkrásnějšími se pyšní Estonsko. Koupit se tu tak dají pletené rukavice, ponožky, krajky, knihy vázané v kůži, prostírání, jantar, dřevěné vyřezávané předměty.

    Stejně jako kultura a ekonomika, i dějiny Pobaltí jsou úzce spjaté a krátce tak nyní o historii Pobaltí. Mezi nejstarší obyvatele baltské oblasti patřili ugrofinští lovci z východu a různé baltské kmeny z jihovýchodu. Ještě před začátkem našeho letopočtu celá baltská oblast proslula jako významné naleziště jantaru, díky čemuž domorodé kmeny mohly navázat obchodní styky s germánskými kmeny, římskou říší, Vikingy nebo Rusy. Baltskou oblast se pak snažili ovládnout německá knížata, kupci, misionáři i křižáčtí rytíři. Cílem bylo údajně převrácení typických pohanských zemí na křesťanskou víru, za tímto účelem tu už roku 1201 byla postavena první německá tvrz. Společně s tvrzí byl založen i řád mečových bratří, kteří na svou víru obrátili celé Estonsko a velkou část Lotyšska. Přirozeně mečem. Hlavní baštou řádu se stalo lotyšské město Cesis plné hradů. Řád mečových bratří se později stal součástí pruského řádu německých rytířů. Od roku 1346 pak germánští panovníci ovládali povodí Baltského moře, dobyté teritoriu rozdělili na řadu panství, vlastně tu vládla bohatá německá smetánka, zatímco původní obyvatelstvo bylo v pozici nevolníků. Němečtí nájezdníci se od 14. století pokoušeli dobýt i Litvu, ovšem daleko se nedostali. Mezi 14. a 16. století tak Litva byla jediným mocným suverénním státem v Pobaltí, načež se ale sjednotila s Polskem, díky čemuž původní obyvatele přejali polskou kulturu i jazyk a z litevských rolníků se stali nevolníci. V 16. století začínal ale vliv Německa na baltský region slábnout, díky čemuž se baltská oblast stala terčem pozornosti okolních mocností, samozřejmě v čele s Ruskem. Války s Ruskem za vlády Ivana Hrozného po dobu 25 let znamenaly vyplenění snad všech vnitrozemních měst Estonska a východního Lotyšska. Jakmile skončily války s Ruskem, začalo se o baltské země zajímat nedaleké Švédsko, které svádělo boje s Polskem. Estonsko a Lotyšsko se tak v 17. století pro změnu ocitlo pod švédskou nadvládou. Přesto je období pod nadvládou Švédů považováno za osvícenou dobu, protože švédští králové zbavili estonské i lotyšské rolníky nevolnictví a zavedli školní docházku. Nicméně Rusko přesto nakonec zvítězilo. Petr Veliký zlomil regionální moc Švédska během tzv. velké severské války (začátek 18. století) a jednou provždy strhl Estonsko i většinu Lotyšska pod nadvládu Ruska. O několik desetiletí později se rozdělilo Polsko a Rusku tak připadla i Litva. Všechny tři baltské země opět upadly do tuhého poddanství. Kultura, školství, vše bylo porušťováno a byly tak maximálně potlačovány národní identity všech zemí, načež se základních práv domohly až na začátku 19. století. Nakonec se rozhodly využít ruské revoluce roku 1917 a vyhlásit nezávislost, kterou Rusko oficiálně uznalo roku 1920.

    Na začátku 20. století ovšem do historie zasáhlo nejen Rusko, ale i nacistická říše. Rusko a Německo spolu 1939 podepsaly pakt o neútočení a tajně si rozdělily východní Evropu na sovětskou a německou část. Estonsko, Lotyšsko i Litva připadly Rusku, čímž, jak říkají dějepisné knihy, byl jejich osud zpečetěn. V srpnu 1940 se tak staly sovětskými republikami, o rok později byla zahájena masová deportace obyvatel na Sibiř. Hitlerova invaze do Sovětského svazu na sebe ovšem nechala čekat od tajného rozdělení jen chvíli. Německá okupace Sovětského svazu i Pobaltí trvala mezi lety 1941 až 1944 a je to dodnes velmi citlivé období, protože mnoho obyvatel baltských zemí kolaborovalo s Němci při masakrování Židů a jiných menšin, v Litvě byla židovská menšina beze zbytku vyhlazena. Ke konci války tak statisíce lidí ze všech baltských zemí utekly na západ nebo se uchýlily do lesů a říkalo se jim tzv. „lesní bratři“. Typickými znaky poválečné sovětské éry se stala kolektivizace zemědělství, protináboženská ofenzíva a hromadné popravy či deportace tisíců Estonců, Lotyšů a Litevců. Zároveň přibývalo ruských, běloruských nebo ukrajinských přistěhovalců a místní se obávali, aby se ve vlastních zemí nestali menšinou. V 80. letech 20. století se opět objevily snahy o nezávislost. Vznikaly lidové fronty, které si získaly masovou podporu obyvatel, lidé vyjadřovali na demonstracích svou touhu po nezávislosti, organizovala se dokonce i shromáždění týkající se ekologie a znečišťování moří. 23. 8. 1989 se u příležitosti 50. výročí Molotovova-Ribbentropova paktu o neútočení (na jehož základě si mezi sebe Německo a Sovětský svaz rozdělily východní země) dva miliony lidí utvořily živý řetěz z lidí vedoucí z Tallinu až do Vilniusu, kde se dožadovaly odtržení od SSSR. Hospodářskou autonomii SSSR poskytlo baltským zemím v listopadu téhož roku, načež Komunistická strany Litvy vystoupila z komunistické strany SSSR. Tento moment je považován za klíčovou událost v rozpadu SSSR. Litva se pak stala první sovětskou republikou, v níž byly uzákoněny i nekomunistické politické strany a prvním státem v Pobaltí, který se stal nezávislým. Estonsko a Lotyšsko po protestech a po pokusu o puč na Gorbačova (srpen 1991) bylo uznáno nezávislými státy 6. 9. 1991. V témže roce se všechny země staly součástí OSN, o rok později se poprvé od druhé světové války účastnily olympijských her a v následujících letech probíhaly i svobodné volby.

    Po vyhlášení nezávislosti se země mezi sebou přirozeně předháněly, protože potřebovaly pozornost zahraničních investorů. Každá země zavedla vlastní měnu, sestavila vlastní armádu i policii a snažila se přejít na tržní ekonomiku. Nicméně realita na sebe nenechala dlouho čekat. Tou byla obrovská inflace, obrovská míra nezaměstnanosti i pokles kupní síly, pád několika bank i slabého sociálního systému z dob sovětské nadvlády. A tak se vlády střídaly. 1995 byly uzavřeny dohody o volném obchodu s EU, ruská vojska definitivně opustila baltské území v říjnu 1999. Aby mohly vstoupit i do EU, bylo před nimi ještě hodně práce. Vztah k občanským právům, zrušení trestu smrti, odsouzení nacistických i sovětských zločinců a urovnání sporů s Ruskem v pohraničních oblastech. Do EU, stejně tak do NATO, vstoupilo Lotyšsko, Estonsko a Litva 2004.

    Baltské země jsou převážně rovinaté a malé. Nejvyšší zdejší kopec má jen něco málo přes 300 m. n. m. Je tu ale spousta jezer (na 9 000), z nichž největší je Čudské jezero. Pobřeží baltských zemí skýtá asi 5 000 km, naprostou většinu tvoří břehy Finského a Rižského zálivu v Baltském moři. Při pobřeží se nachází také na 1 000 ostrovů, jež všechny patří Estonsku. Za nejkrásnější kout baltského pobřeží se považuje tzv. Kuršská kosa, což je 98 km dlouhý písečný pás, který je zapsán na seznamu UNESCO. Od nejsevernější části Estonska je to k jižním hranicím Litvy jen 650 km a je tak nejlepší možností, procestovat celé Pobaltí najednou. Cestování po Pobaltí můžete také spojit s výlety nebo cestou do některé ze zemí na Skandinávském poloostrově. Bez problémů se mezi Skandinávií a Pobaltím přepravíte celou sítí trajektů. Co se týká zajímavých zvířat, žijí tu sobi, jeleni, divocí kanci, vlci, rysi, medvědi brtníci, tuleni i bobři a pak také početná populace různých druhů ptáků.

    Ještě krátce o jantaru. Jantar je zkamenělá stromová pryskyřice, která tu začala vznikat před desítkami milionů let. Jantar může mít různé barvy od zelené až po bílou. Pravost leštěného jantaru (upravovaný pro suvenýry) poznáte tak, že když ho hodíte do slané vody, bude plavat, padělek se naopak potopí. Třete-li pravý neleštěný jantar, měl by vydávat borovicovou vůni. Nejcennější jsou pak přírodní hrudky s různými přírodními prvky – lasturami, hmyzem, vegetací. Původní obyvatelé jím topili, ve středověku se užíval jako platidlo, některé kmeny dokonce věděly, že jeho třením se získává elektřina. Ve 12. století se mu začaly připisovat mystické vlastnosti a jeho nošení na těle údajně otvíralo tělo nejrůznějším duchovním vlivům. Obchod se ale naplno rozběhl až v 19. století, kdy byla nalezena rozsáhlá jantarová naleziště v litevské části Kuršské kosy a tak vypukla tzv. „jantarová horečka“. Načež byl jantar přirozeně vytěžen a dnes se těží už jen v dole Jantarnij pod správou Ruska. Ze zdejších míst pochází většina baltského jantaru. V těchto místech také probíhal hon na legendární Jantarovou komnatu. To měla být místnost o 10 tisících panelech z vyřezávaného jantaru, kterou v roce 1716 věnoval pruský král Petru Velikému. Do roku 1942 pak zdobil Katěrinský palác u Sankt-Petěrburgu. Ten nacisti ale vyrabovali a odvezli na neznámé místo. Údajně na pobřeží Kuršského zálivu, kde místní prý viděli nacisty něco zahrabávat. Hledači pokladů, kteří se sem ale vydali, samozřejmě nic nenašli.

    Baltská kuchyně, stejně jako dávná pohanská kultura, má blízko k přírodě a k zemi. Jejím základem je zvěřina a živočišné produkty, většinou s bohatou porcí brambor. Většinou se ale jedná o jídla nepříliš dobře ochucená, velmi jednoduchá nebo taková, která většina lidí asi nezvládne sníst. Vyhlášenou litevskou lahůdkou je třeba vývar z prasečích rypáčků (šiupinys), v Estonsku je pak oblíbené jelito lněné přímo do pravého vepřového střívka (verivorst). Nejčastější formou úpravy masa je ale šašlik, kotleta nebo řízek. Typický je pak baltský chléb, většinou žitný. Vyberete si tu pak také z širokého sortimentu mléčných výrobků. V létě a na podzim se velké oblibě těší houby.

    Hraniční přechody mezi Litvou, Lotyšskem a Estonskem byly se vstupem do EU v roce 2004 zrušeny. Na hranicích s Běloruskem a Ruskem je situace ale jiná. Přechody jsou velmi ostře sledované a bez víza nemáte šanci hranice překročit. Častokrát se tvoří také dlouhé fronty. Do baltských zemí se dá dopravit jak letecky do hlavních měst, tak mezinárodními linkami vlaků i autobusů, ale také po moři. Do Estonska se dostanete trajektem z Finska, z Německa do Litvy a Lotyšska, z Dánska do Litvy nebo do všech zemí ze Švédska. Z Dánska do Litvy provozují trajekty společnosti Scandlines, DFDS Tor Line z Estonska do Finska pak Linda Line, Nordic Jet, Viking Line, Tallink nebo Eckerö Line. Z Německa do Estonska vás přepraví Silja Line, z Německa do Lotyšska pak DFDS Tor Line a Scandlines, z Německa do Litvy pak Lisco Lines. Z Estonska do Švédska vás trajektem dostane společnost Tallink, do Lotyšska Tallink a Scandlines a do Litvy Lisco Lines. Vaše cestování po Baltu tak můžete spojit i se skandinávskými zeměmi. Autem se do Pobaltí dostanete nejlépe přes Polsko, v horší, ale turisticky zajímavější variantě přes Bělorusko. Na našem webu pak tradičně najdete podrobné turistické průvodce po všech pobaltských zemích a nikde jinde už tak hledat nemusíte.

    Autor článku: M. Kučerová